

Ale ono to tak být nemůže. Je to prostě jak to je. Lidé měří míru své spokojenosti na základě toho, o kolik se mají líp, než ti ostatní. No a co kdybych já se takto ladovsky kochal a trošku ubral plyn, a přitom ti zákeřní oni by se dál hnali za tím, aby se měli lépe než já a mne tak posouvali ve srovnání s nimi dolů? To by tedy nešlo, okamžitě se jdu hnát taky! No a tak to začíná. Lidé, ve snaze urvat pro sebe další a další kusy koláče světa, začnou se proti sobě rozjíždět auty, dokážou převracet náklaďáky, nechají kolabovat železnici. A je z toho kalamita. Ovšem tu kalamitu nedělá to počasí, ta "nefungující" technologie. Dělají ji lidé. Je to jejich kalamita. A tak jim taky patří.
Přitom jak nádherné alibi nám tím technologie a počasí vytváří: "Museli jsme čekat v Tišnově čtyři hodiny na vlak. A tak, když jsem se nemohl zběsile honit za kariérou a úspěchem, tou podstatou lidské existence, sedl jsem s kolegou spolucestujícím na svařáček do nádražní hospůdky. Za okny sněžilo, v krbu praskal oheň, hospodský zářil jak z prvorepublikové pohlednice a tři hodiny jsem si povídali všichni tři o životě. Jaká ztráta času!" :-D
Technologie samotné jsou klidné. Třeba stará rolba na svahu v Novém Městě na Moravě. Má vědomí. Podle mé skromné soukromé teorie, že iluze vědomí není nic než jízda na prvku očekávání budoucnosti, má tato rolba určitý druh vědomí. Stojí tam, klidně a rozvážně, se svou tváří nostalgicky poplatnou době, kdy byla ještě svěží a nová a klidně čeká, až zase třeba jednou přijde její čas.
Technologie samotné jsou klidné. Třeba stará rolba na svahu v Novém Městě na Moravě. Má vědomí. Podle mé skromné soukromé teorie, že iluze vědomí není nic než jízda na prvku očekávání budoucnosti, má tato rolba určitý druh vědomí. Stojí tam, klidně a rozvážně, se svou tváří nostalgicky poplatnou době, kdy byla ještě svěží a nová a klidně čeká, až zase třeba jednou přijde její čas.
Žádné komentáře:
Okomentovat