HEIDEGGEROVY ÚTĚKY DO NEJSOUCNA

Martin Heidegger. Frajer, pan Někdo, můj myšlenkový brácha. Napíšu teď pár řádků o jednom jeho textu, který nese vzletný název "Co je metafyzika".

Heideggerovo hledání v díle „Co je metafyzika“ je dle mého názoru samotným cílem - ono je tím startovacím motorem pro jeho imaginace - proto nad tím vždy přemýšlel. Věřím tomu, že kouzlo bezvýchodnosti těchto úvah a hledání odpovědi na věc, kterou jakoby cítil na dosah, bylo pro něj hnací silou. Proč žít - a proč snít. Myslím, že ho to dokázalo uvést do stavu vychýlení mysli ze stereotypu. Každý, kdo to kdy zažil, jistě ví, o čem mluvím. Jdete kolem domu na vaší rodné ulici tisíckrát, a ničeho si nevšimnete. Ale jednou projdete s myslí vychýlenou mimo stereotyp a vidíte světy. A ne jeden. Nekonečno. Vážou se na sebe, proplouvají skrz, ovlivňují se a vytváří další. Vidíte minulost i budoucnost, cítíte suše elektrizující současnost a její vzrušení z poznání. Vidíte tisíce dalších takových světů lidí kteří se kdy dívali na ten dům i těch kteří tam žili. Vidíte ty, kteří žili na celé planetě v jejich dobách a cítíte celý vesmír, který tomu mlčky přihlížel. Každý potřebuje vymanění ze stereotypu, pokud chce zahlédnout něco nového. Myslím, že Heideggerova pomůcka byla neuchopitelnost opaku jsoucna, paradox, že něco, co je opakem existence lze vůbec nazvat, přitom by to jít nemělo, protože bychom o tom neměli ani vědět. I teď, když to píšu, cítím, jak je tento nesmysl vzrušující a jakou dává naději na existenci něčeho nad náš rámec chápání.

V Heideggerově tázání dochází ke zkoumání rozporů způsobu lidského myšlení, v širších souvislostech také rozkrývání sémantických nesmyslů. Například dotaz „Co to vlastně je to Nic?“ svojí první částí popírá neexistenci Nic jako Jsoucna, přivádí jej na svět, jehož je Nic opakem. To by však byl dle mého názoru konec, neboť Jsoucno se ve své existenci vymezuje právě skrze Nic, které jako jeho opak nemůže být jeho součástí. (Což ostatně Heidegger ke konci svého textu uvádí :? „Čisté bytí a čisté nic je tedy totéž." Tato Hegelova věta (Wissenschaftder Logik, I. Buch, WW III, str. 74) je plně oprávněná. Bytí a Nic patří k sobě“.) Pak tedy každou takovou vyřčenou či napsanou větou na okamžik uvádíme Jsoucno v nekonečno, které je bez svého opozitu nerozpoznatelné a tudíž pro nás lidi neexistující. Co na tom, že je opak pouze hypotetický? Vždyť nemůže být jiný, když je právě opakem existence. Naopak otázka „Čím není Nic“ je přípustná bezezbytku. V odpovědi na ni není ale žádná informace o tom, jaké jiné by mohlo být Nic než jen právě popsatelné skrz to čím není. A tady dochází k něčemu zajímavému, totiž kdybychom se náhodou nacházeli v onom Nic, tedy bychom nebyli součástí Jsoucna, nemohli bychom si Jsoucno představit stejně tak, jako si nelze představit něco, co neexistuje, tedy pravé Nic. I když mám pocit, že ani toto dokazování nevnáší do problému více světla, cítím z toho jistý potenciál k prokazování potřebnosti vnímání Nejsoucna.

Martin Heidegger zavedl pojmenování pro věci, které jsme zvyklí vnímat spíše jen jako pocit. Proto každému nějakou dobu trvá, než tyto jeho pojmy jako jsoucno a Nic pochopí, přiřadí k nim konkrétní zástupný symbol v mysli a pojme je za své (ač si myslím, spíše věřím, že Heidegger by byl proti představě Nic, respektive proti přiřazení Nic čemukoliv v naší mysli. Popírá se tím totiž ono Nic, ztrácí tak svoji neexistenci. I on musel jistě bojovat při každém použití slova Nic pro něco co je opak existence. Věřím, že bojoval jako lev, aby ve své mysli Nicu nepřiřadil jakékoliv myšlenkové přirovnání – klíč, který otevírá souvislostní stavidla pro asociace na jiné pojmy. Nic žádné takové asociační vazby mít nemůže, neboť v případě nastolení či uvažování roviny Nic není Nic a ani Nic dalšího. I jen použití samotného slova „dalšího“ je v případě spojení s Nic nesmyslné, neboť v té chvíli vychází ze samotného Nic, tedy je Nic)

„Obory věd jsou si mnohdy značně vzdáleny. Způsoby, jakými traktují své předměty, se od sebe často zásadně liší. Tato roztříštěná mnohotvárnost disciplín drží dnes pohromadě už jen technickou organizací univerzit a fakult a jednotný význam si zachovává jen praktickým zacílením oborů. Naproti tomu odumřelo zakořenění věd v jejich bytostné půdě. A přece - ve všech vědách, vedeni jejich nejvlastnějším záměrem,se vztahujeme ke jsoucnu samému.“ (cit. Heidegger) Každá věda vidí jsoucno jakoby z jiného úhlu. Každá zkoumá totéž jsoucno, jako by nějaká hypotetická vesmírná loď zkoumala planetu Zemi z pohledu na jižní pól a druhá z pohledu na severní pól.

Heidegger také třeba píše: „Naskýtá se popírání a Ne pouze proto, že se naskýtá Nic? Tato otázka není rozhodnuta a ještě ani nebyla výslovně formulována. Tvrdíme: Nic je původnější než Ne a popírání.“ Z těchto vět cítím, že autor chápe Nic jako relevantní argument i tehdy, pokud by neexistoval člověk, který o Nic jakkoliv uvažuje.

Dokážeme-li se na to podívat úsměvně, Heidegger by patrně měl rád češtinu, neboť ve své rozporuplnosti vlastně papouškujeme součásti jeho myšlenkových staveb. Neříkáme snad, kdykoliv se podíváme na nepopsaný papír či potemnělou televizní obrazovku „Nic tam není“? A máme pravdu, nic tam není. Ale zároveň tím také říkáme, že jsme byli ochotni o nic uvažovat, což nám vlastně podá informaci o tom, že tam sice něco je, ale v kontextu situace tam to, co očekáváme, není. Tedy v rámci určitého celku je tam Nic. Myslím, že zde je cesta k Nic otevřena, když uvažujeme v souvislostech, nikoliv v hmotném Jsoucnu. Takto podobně hovoří Heidegger o úzkosti. Ona je ta, která dokáže postihnout veškeré Jsoucno. Smutné na tom je, že pokud zahrnoval úzkost do svých hlubokých myšlenek, musel ji i prožívat. A vnímal její absolutní negace všeho, co vlastně lze očekávat. Negace Jsoucna včetně budoucích. Z textů o úzkosti cítím, že autor popisuje dost často beznaděj, které však dává jiná pojmenování. A právě tady si myslím spatřujeme Heideggerův útěk od těchto stavů do stavů zaujatého přemýšlení, které dávají zapomenout na bolestné stavy aktuálního Jsoucna, týkajícího se samotné osoby úzkost prožívající. Je však také možné, a to jsem z textu nepoznal, že úzkost, kterou autor neustále zmiňuje, znamená spíše úzkost z pochybování, nebo snad původně znamenala běžnou úzkost, takzvaný bezdůvodný strach z ničeho, ale postupem času, kdy se stávala předmětem studia, se proměnila v chápání úzkosti jako nejistoty z neznáma. Byl to snad přirozený důsledek faktu, že když určitou věc poznáte, přestanete se jí bát? Považuji to za možné, že v případě Heideggera mohlo být toto potenciální vysvobození důvodem jeho úvah. V těchto řádcích, jak já věřím, vychází autor přímo ze svých aktuálních a akutních pocitů: „Úzkost odvážlivce nestrpí, aby byla stavěna do protikladu k radosti či dokonce k pohodlnému uspokojení poklidného přežívání. Stojí – stranou takových protikladů - v tajném svazku s radostí a štědrostí tvořivé touhy.“ (cit. Heidegger)

„Být-tu znamená: držet se ve vyklonění do Ničeho. Tím, že se pobyt drží vykloněn do Ničeho, vykročil již vždy za jsoucno v celku. Toto vykročení za rámec jsoucna nazýváme transcendence.“ (cit. Heidegger) Tuto část knihy chápu jako vyložení existence v Jsoucnu jako právě vyjádření existence Jsoucna, jedině pokud přijmeme i možnost pomyslet na Nic. Kdyby to totiž nešlo, v podstatě by nás pouze unášel jakýsi proud událostí bez našeho přičinění. Neměli bychom žádnou osobnost ani vůli. Cítím to zejména z této autorovy věty: „Bez původní zřejmosti Ničeho - žádné bytí sebou a žádná svoboda.“

V jiné části textu vyjadřuje Heidegger toto: „Tím je v základních rysech prokázána výše uvedená teze: Nic je původem záporu, nikoli naopak. Je-li takto zlomena moc rozumu na poli tázání po Ničem a po bytí, pak je tím také rozhodnut osud vlády „logiky" ve filosofii. Idea „logiky" sama se rozkládá ve víru původnějšího tázání.“ Překonává rozumovou logiku tím, že závěry nepramení z člověka, nýbrž odjinud. Z ničeho, které je odkryto záporem.

Genialita onoho dotazování spočívá v jakémsi rozcestníku, v jakémsi základu, který nám umožní propracovat se ze světa klišé a povrchních pojmenování do základní, principiální roviny souvislostí.. K dočasné změně základních paradigmat, kdy nechápete slova v jejich životem zakódované imaginaci. Například bytost po určité době již nevnímáte jako představu fantastické postavy ze sci-fi knihy, ale spatříte ono slovo ve své prapůvodní hloubce. Bytost, tedy strukturální stav ve své kontinuální existenci. „Titul (metafyzika) byl později vyložen jako označení takového tázání, které je vykročením „za" (meta,, trans) jsoucno jako takové.“

Ve své knize se Heidegger vyjadřuje také ke společenskému úkolu vědy, i když spíše mimochodem: „Jen pokud věda existuje z metafyziky, je s to plnit stále znovu svůj bytostný úkol, který nespočívá v hromadění a pořádání vědomostí, nýbrž v odemykání celého prostoru pravdy o přírodě a dějinách, v odemykání, jež je třeba vždy znovu vykonat.“ pro mne bylo z Heideggerova díla celým a nejcennějším zjištěním, že člověk si prakticky vůbec neuvědomuje, že bere ono neexisující Nic s neskrývanou samozřejmostí, kdežto nad celkem Jsoucna neustále bádá všemi možnými prostředky. Nad Jsoucím pochybuje, kdežto Nic bere neměnné. Je Heideggerovým téměř hrdinstvím, že se jako jediný dokázal pustit do zkoumání pravého opaku věcí, které zkoumají všichni ostatní. A vlastně jim vůbec možnost zkoumat formálně umožnil. Že si vůbec uvědomil, že existuje opak samozřejmostí. Že věděl, že je možné si toto uvědomit. Díky němu jsem si teď uvědomil, že metafyzického je v lidské samozřejmosti mnoho. A právě pro to snad i já rád hledám v abstrakcích, jsem na filosofické fakultě, a nikoliv na například na ekonomické. A protože samotný závěr Heideggerovy práce je excelentní a nejlépe dokáže popsat autorovy pohnutky, končím právě jím: „Filosofie se dostává do chodu pouze zvláštním skokem vlastní existence do základních možností pobytu v celku. Pro tento skok je rozhodující: předně poskytnout prostor pro jsoucno v celku; dále uvolnit se do Ničeho, tzn. osvobodit se od model, které každý má a ke kterým se obvykle odplíží; a konečně nechat ono kymácení, které nám bere půdu pod nohama, aby nás vrhlo vždy zpět do základní otázky metafyziky, kterou si Nic samo vynucuje: Proč je vůbec jsoucno a ne spíše Nic?“

Zde bohužel nemůžu nechat svůj esej v nejvyšší myšlenkové gradaci ladem. Musím totiž zmínit fakt, že se v současné astrofyzice řeší prakticky shodný problém: kam se ztratila veškerá antihmota a celý vesmír zůstal „pouze“ z hmoty? Heidegger na tuto otázku možná odpovídá o několik desítek let dříve.

(fotografie z NASA)

Znojmo a jeho krásy

Ne. Dnes nebudeme hřímat decibely slovesných výtek, nebudeme adresovat jedinou stížnost  neblahému světu. Dnes prostě uznáme, že kromě Brna jsou zde i jiná nádherná města s duší. Znojmo a jeho krásy.

Brno a urbanismus z pohledu času

Když takhle procházím městem Brnem, svým Brnem, neustále se mi vkrádá do spodních hladin podvědomí pocit ztráty. Není to žádná staromilecká romantika z doteků minulých časů (nepopírám však, že tu cítím také), v tomto případě jde o vnímání něčeho, co bych popsal jako funkční a estetická ztráta urbanistické výjimečnosti. Zdá se mi, že zájmy developerů v kombinaci s lhostejností brněnského magistrátu mění pomalu a pokoutně Brno v obyčejné tuctové město plné hnusných novostaveb typu Vaňkovka, plné obyčejných unifikovaných domů neexistující architektury všednosti, plné šaškovsky nabarvených zateplených paneláků. Kouzlo prostředí, kouzlo funkčních celků, kdysi tak zajímavých a rozdílných, že si je lidé dokázali všechny různě pojmenovat, byť je od sebe dělilo jen pár metrů, tedy toto kouzlo mizí. (viz fotka) Nedovedu si představit, že by někdo nechtěl mít místo té současné Vaňkovky (kvůli které sem žádný turista nepřijede, kterých je po světě na tisíce, která Brno posouvá zase blíž maloměšťácké obyčejnosti a vyprahlosti a která je jaká je jen a pouze kvůli nějakému zbytečnému investorovi XY a jeho plytkým sebestředným zájmům) rekonstruovanou celou starou továrnu plnou hal  (prakticky v centru města! Absolutní výjimečnost..), domečků a domků, se zachovanými reminiscencemi bývalého provozu, klidně pospojovaných zajímavými průchody, klidně plných obchodů a obchůdků jako v současné Vaňkovce, klidně celou zastřešenou nějakou nápaditou konstrukcí. Jenže to prostě nejde a nepůjde, dokud ve vedení města nebudou především patrioti a lidi s citem pro budoucnost. Snad se aspoň podaří přesunout nádraží do nové moderní čtvrti a ze stávajícího nádraží a jeho okolí zůstane zachované místo, nijak hloupě nemodernizované , s parní vlečkou po existujícím arkádovém mostění až k novému nádraží, muzeem železnice, s taxíky v podobě fiakrů, s kavárničkami a zahrádkami. Snad se stane místem bez tisíců aut, tramvají, s pouličními muzikanty, malíři. Historické centrum se stane opravdu historickým, malebným, s atmosférou pohody. A nové centrum převezme roli ringu obchodní a dopravní zběsilosti, bude místem, které je stejně potřeba jako to konejšivě romantické, staré. Když to může jít třeba v belgických Antverpách, Bruggách, proč by to nemohlo jít v Brně?

Na fotografii je podle mého názoru jasně vidět posun k horšímu. Co by tomu asi řekli páni kluci, králové tehdejších ulic? :-)

Jak dopadne repre?

I když byly předchozí zápasy naší fotbalové reprezentace důležité, ten následující může být z těch důležitých poslední. Dnes v 17:00 nastoupí nesehraný nekompaktní tým technických fotbalistů proti Arménii a pokud utkání nezvládne, nemá na šampionátu co dělat (parafrázuji výrok jednoho z hráčů po zpackaném zápase proti Dánsku). K zachování alespoň malé šance na postup prostě musí přijít výhra.

Kde je problém? Tým z kvalitních hráčů si nedokáže rozumně přihrát již na polovině hřiště. Jaká změna pak přišla na trávu s nástupem Rosického! Ale proč tak pozdě, musel jsem se v duchu ptát jistě nejen já. Zlepšení bylo tak markantní, že jsem začal silně pochybovat o klasickém výroku, že jeden hráč tým nedělá. Pokud chce trenér při své (doufám konečně) derniéře uspět, měl by risknout Rosického od začátku, nebo alespoň od třicáté minuty. Navíc se však nenajde nikdo, kdo by to vzal takzvaně na sebe, měl tah na branku a dokázal zakončit.  V podstatě chybí tolikrát zatracovaný Baroš, ovšem tomu jen samotný tah na branku také k úspěchu většinou nestačil. Proto by měl nastoupit Kozák a to na celý zápas. Nechápu trenéra, který v hodině dvanácté pořád staví osvědčeně neschopnou sestavu, když mu na lavičce sedí muž co dává góly. Bez ohledu na to jak to dopadne, trenér Bílek musí skončit. Všichni rychle zapomněli, s jakým štěstím jsme se dostali na minulé Euro. A navíc si myslím, že by to měl vzít konečně někdo úplně jiný. Žádný bývalý sparťan, slávista, nebo kdokoliv, kdo má všude kamarádíčky, se kterými vždy počítá. Ideální trenér by byl cizinec bez jakýchkoliv vazeb na republikový fotbal. Takový, který by kašlal na dobré vztahy s kamarády z minulosti a bez milosti by stavěl jen ty nejlepší. Takový, který by dokázal tým postavit tak, aby byl na trávě kompaktní. Nejen to, takový, který by tento kompaktní tým dokázal za těch pár dní příprav chytře sehrát. Využít schopnosti jednotlivců pro celek. Ale řekněme si sami, než by sem přišel někdo z ciziny bez vazeb na republikový fotbal, to se ale spíše naplní scénář s (ne)pravděpodobností 1:1000 kde se stane, jak navrhla nejmenovaná sázková kancelář, koučem reprezentace  trenér Hnátek. :-)  

Brněnská "Socha svobody"

 Pozvedněte tu a tam zrak a zadívejte se vzhůru. Svět co tam najdete, tedy svět střech a stříšek, antén, telefonních a jiných vedení, vikýřů, okapů, prampouchů, balustrád, komínů, podkrovních bytů a teras, tedy tento svět má své neuvěřitelné kouzlo a vypovídá o daném místě víc, než by se mohlo zdát. A co teprve, když na nějakou tu střechu vylezete a rozhlédnete se po okolí, co tajemství pojednou odhalujete, jak je tamhle to blízko a tamto zase daleko, no to bych panečku nikdy neřekl, podivujete se v duchu. Rád se dívám vzhůru, po střechách lezu ještě raději. Myslím, že by to měl dělat každý, o co zajímavých zjištění se připravují ti, kteří hledí stále do země a rozhlédnou se akorát tak aby ve zdraví překonali silnici.

Přijdou tak i o brněnskou "Sochu svobody". Majestátně shlíží na Staré Brno, svojí pochodní vede Brňany vstříc lepším, svobodnějším zítřkům. Vydržela všechny poslední doby nesvobody, imperialistickou ikonu Ameriky v ní dokonce neviděli ani komunisti. A patrně věděli proč.
  Není to totiž žádná Socha svobody, i když je jí neuvěřitelně podobná. Především z dálky. Není to dokonce ani žena. (ovšem ani ta americká Socha svobody moc ženských rysů v tváři nepobrala - její obličej mi připomíná spíše antického chlapce, jak by ho vysochal nějaký starověký umělec). 

Podle historičky Mileny Flodrové jde v Brně o Světlonoše. Tedy Lucifera. Ten je kontroverzní mýtickou postavou, jeden ze tří padlých andělů. Pro církev je ztělesněnou negativní stránkou světa. Taktéž je snad mylně zaměňován se Satanem. Lucifer je též staré pojmenování pro Venuši a mimo jiné je zmiňován v mém oblíbeném dodatku Bible, v Janově zjevení. (nikoliv Janovo evangelium) Socha na Hybešce drží pochodeň, z hlavy jí vycházejí paprsky a stojí na slunci. Nemá samozřejmě ani knihu, něco však drží, snad harfu.(zde bude třeba dodatečného zkoumání) Přináší lidem Starého Brna světlo, lásku a poznání.
  "Trancendentní blábolové :-) " píšou na svých všelijakých více či méně bláznivých stránkách, že to světlo přináší Světlonoš z vyšších dimenzí. I když nejsem příznivcem  transcendentních nesmyslů, po jedné své podivné zkušenosti musím uznat, že na tom patrně něco bude, stejně jako na "světle na konci tunelu" či svatozáří okolo svatých. Mezi válkami prý v budově sídlilo americké zastoupení v Brně, snad proto je postava na domě tak často považována za zmenšeninu americké Sochy svobody.

  

Je fajn, že se architekti až do konce devatenáctého století nebáli okrašlovat domy uměním. Dnes se to moc nenosí, asi z finančních důvodů. Tím spíše je třeba si těchto prvků vážit. Zde narážím na fakt, že ač byl dům rekonstruován, na sochu se nedostalo. Popraskaná ruka již téměř hrozí pádem dolů na ulici. A léta běží, přátelé. Třeba sdružení vlastníků tohoto domu uspořádá nějakou sbírku. Pokud, já přispěji. Snad se záchrany dočká Světlonoš včas. A vy, až půjdete někdy křižovatkou Hybešova - Leinterova, pozvedněte zrak a nechte Světlonoše, ať i vám předá trošku toho světla z jiných dimenzí. Občas je ho v životě zapotřebí.

Svratecký náhon v okolí Mendláku - Staré Brno

O tom, že Starým Brnem protékala říčka, přesněji náhon, ví z místních jistě skoro každý. Méně už mladší, popřípadě přistěhovaní v pozdějších létech. Naštěstí existují staré fotografie a kresby, některé opravdu neuvěřitelné kvality, které tuto skutečnost dokládají. A tak mě napadlo jich pár sesbírat (naštěstí je jich dost i na internetu) a pokusit se proces jejich pořízení zopakovat v současnosti ze stejných míst, jako tehdejší autoři. Vyskytlo se hned několik problémů. Jedním z nich je odlišná technika, především objektivy a film,  ty vytváří dojem zcela jiné perspektivy. Druhou problematickou stránkou věci je samotné místo, ze které byl tehdejší záběr pořízen. Není totiž na fotografii vidět a občas to vypadá, že byla ta či ona fotografie pořízena snad ze žebříku, či nějakého okna. Těžko se pak podaří přesněji napodobit úhel záběru. V neposlední řadě také často cloní výhled stromy vysazené okolo přelomu 60. a 70. let 20. století, nové snímky taktéž hyzdí automobily, kterých je i oproti fotografiím z 60. let 20. století v Brně prostě neuvěřitelné množství. To kolikrát člověku přijde až neuvěřitelné, jak je možné, že při existenci tolika podobných i daleko větších měst po celé širé planetě, stejně či více přecpaných stovky tisíc aut, je stále na co jezdit. :-)

Na první dvojité fotografii je Mendlovo náměstí z pohledu od Výstaviště, přesněji z ulice Veletržní. Starší záběr je z 60. let dvacátého století a člověka při pohledu na ni napadá, jak dlouho "krášlila" reminiscence mlýnského náhonu okolí, když je ještě v šedesátých letech takto patrná. Na této fotografii však již mizí a nastupuje moderní podoba místa, jak ji známe dnes. (dům uprostřed Mendlova náměstí je mimochodem od války netknutý a dodnes jsou na něm zřetelná místa dopadů střel bojů Druhé světové války. Nyní se domu město Brno v aukci zbavilo, stav se tedy po desítkách let patrně změní.)

Na další fotografii, z doby stejné jako ta předešlá, je zachycena ulice Rybářská. Zde je změna markantní a  kromě jediného domu s malou výrobní halou, osvětlovanou přes den skleníkovými stropními průhledy, (kde dnes sídlí firma Beghelli -je to Rybářská 3), se nedochovalo nic. Ani komín vzadu již nestojí, stromy jsou jiné, chodník taktéž, jen ten jediný dům hrdě nese odkaz historie. Popravdě nebýt tohoto přeživšího, místo fotografie bych sám nenašel.

Fotografie pod tímto odstavcem, je také obrazem místa změněného k nepoznání. Pochází patrně z konce 19. století a vyobrazuje ulici Pekařskou těsně před místem, kde dnes navazuje na ulici Úvoz a Mendlovo náměstí. Kdepak je dům s restaurací Pekanda, kdepak je škola u které na moderní fotografii zevluje a pokuřuje žactvo, kdepak je vjezd k tajemné tramvajové štole? Ovšem dům vedle proluky tam byl tehdy a je tam stále. A je opravdu prakticky netknutý. 

Klid, patrný ze starého snímku je konejšivý a je vidět, že fotograf tehdy budil určitý zájem místních. Všichni se dívají do objektivu. Copak je asi ten den čekalo? K odpovědi nám nechtěně pomůže paní s nůší, dnes již drahnou dobu tlející na některém z brněnských hřbitovů. Osoba jakoby ani nikdy neexistující. A přece. Stín její postavy dává tušit, že je dopoledne, patrně něco po desáté hodině. A že je v místě tak málo lidí, mohlo by snad jít o neděli. Nejspíš se tedy řešil oběd, případně kampak se odpoledne půjde na procházku. Ale těžko říci. Kdepak asi žijí potomci těchto lidí, neznáme se třeba?

 Posledním z dnešních návratů do minulosti je výhled na severovýchodní část Mendlova náměstí. Tady se to  myslím změnilo k horšímu. Klid ze staré fotografie doslova čiší, dámský deštník či slunečník nádherně dokresluje atmosféru místa, výlepová plocha jásá koncertem, domečky jsou zajímavé, zátočiny křivolaké a tajmné. "Jinější" to snad již být nemůže. Opravdová škoda, že náhon nezůstal, že se z Brna stala taková autostráda, že si nedokázalo svoji tehdejší atmosféru udržet. Snad to nešlo. Snad šlo. Dnešní Brno je z pohledu historie moderní, málokterý dům je starší sta let.. A ty co jsou, ty je třeba zachovat.

Technologie a počasí

Ač se zdá, že jsme technicky na výši a za vodou, když žijeme v supermoderní éře mikroprocesorů, počasí nám vždy vyjeví, jak tenká je vrstvička ledu, na které se prochází lidské technologické sebevědomí. Jako teď v pondělí. Stačilo, aby prostě jen sněžilo, obyčejně krásně sněžilo, třeba jako když si pan Lada sedne po dobrém obědě do houpacího křesla uprostřed kamny vyhřáté světničky v zimních Hrusicích, zapálí lulku a zasní se. Krása, nádhera, pohoda..

Ale ono to tak být nemůže. Je to prostě jak to je. Lidé měří míru své spokojenosti na základě toho, o kolik se mají líp, než ti ostatní. No a co kdybych já se takto ladovsky kochal a trošku ubral plyn, a přitom ti zákeřní oni by se dál hnali za tím, aby se měli lépe než já a mne tak posouvali ve srovnání s nimi dolů? To by tedy nešlo, okamžitě se jdu hnát taky! No a tak to začíná. Lidé, ve snaze urvat pro sebe další a další kusy koláče světa, začnou se proti sobě rozjíždět auty, dokážou převracet náklaďáky, nechají kolabovat železnici. A je z toho kalamita. Ovšem tu kalamitu nedělá to počasí, ta "nefungující" technologie. Dělají ji lidé. Je to jejich kalamita. A tak jim taky patří.

 

 Přitom jak nádherné alibi nám tím technologie a počasí vytváří: "Museli jsme čekat v Tišnově čtyři hodiny na vlak. A tak, když jsem se nemohl zběsile honit za kariérou a úspěchem, tou podstatou lidské existence, sedl jsem s kolegou spolucestujícím na svařáček do nádražní hospůdky. Za okny sněžilo, v krbu praskal oheň, hospodský zářil jak z prvorepublikové pohlednice a tři hodiny jsem si povídali všichni tři o životě. Jaká ztráta času!" :-D

 

Technologie samotné jsou klidné. Třeba stará rolba na svahu v Novém Městě na Moravě. Má vědomí. Podle mé skromné soukromé teorie, že iluze vědomí není nic než jízda na prvku očekávání budoucnosti, má tato rolba určitý druh vědomí. Stojí tam, klidně a rozvážně, se svou tváří nostalgicky poplatnou době, kdy byla ještě svěží a nová a klidně čeká, až zase třeba jednou přijde její čas.

 A nějaký pan majitel bude jistě dobrý člověk. Postavil ji totiž tak, aby se mohla dívat, aby mohla sledovat místa, kdy kdysi kralovala ona a kde se teď prohánějí mladší. A tak je jí fajn. 

Douglas Adams - spisovatel, myslitel a filozof jak Brno

"Ne, to by tedy nešlo. Navíc jsem si jistý, že nechceš poslouchat 846 minut dlouhý monolog vysvětlující všechny příčinné aspekty slova nešlo v této konkrétní větě. Nikdo nikdy nechce.", zachroptěl zhrzeně Marvin. "To tedy nechci, ty plechovko beznaděje!", odsekl Peter. "Věděl jsem to, ostatně jako vždy." Marvinovy oči, aktivní pseudopolymerové organismy, smutně žhnuly do kovové podlahy pod jeho stoličkou.. ( výmysl autora :-) )

Dnes je tomu právě 65 let, co se narodil génius v pravém smyslu slova, pan spisovatel Douglas Adams. Bohužel už je tomu také pár let, co zemřel. Ale jaký to byl génius. Imaginace plná empatie, dokonalé chápaní  života a světa umožňují čtenáři Douglasových děl prožít neuvěřitelnou filozofickou jízdu plnou až brutálně romatizujících situací typu "Zahleděl se na hvězdy, ty však tajemně mlčely." Asi ne každý shledává v tomto souvětí tu neskutečnou sílu okamžiku, prožitku člověka, který ještě před pár dny nevěděl nic o vesmírných dálnicích a všelijakých mimozemšťanech a který teď stojí, po neskutečném dobrodružství náhle sám, opuštěný, na úplně cizí planetě kdesi v hloubi vesmíru, který mu byl až do teď naprosto šumák. Já však rozhodně shledávám. A nejen já. Jeden kamarád mi vyprávěl, jak na fenomén "Restaurace na konci vesmíru" dokonce balili v osmdesátých letech naivní dívky. 

Je zajímavé, že si ani Douglas patrně přesně neuvědomoval, co stojí za vznikem Adamsovského kultu. Že právě vlastní představivost a schopnost vciťování se do věcí, stejně jako domýšlení důsledků všech těch různých filozofických paradoxů je tou nejsilnější stránkou jeho knih. Je to patrné z jeho touhy po natočení Stopařova průvodce režisérem Ivanem Reitmanem (Krotitelé duchů), což se však naštěstí nestalo. Jsem si totiž téměř jistý, že by z toho Douglas nebyl šťastný. Již rozhlasová verze, která byla natočena u nás, byla manipulující, snažila se posluchače přesvědčit o Stopařovi jako o pouhé ztřeštěné komedii zapojením "legračního" hlasu. Knihy však takto nejsou napsány, což je nejvíce patrné z jiného Douglasova díla, ještě brilantnějšího než celá sága Průvodce, z knihy Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho. Knihy jsou napsány vážným tónem a vše nechávají na mysli čtenáře, jaké emoční kontexty nalezne. Teď mě ale napadá, že by to možná Reitman zvládl. Krotitelé duchů jsou také plní napětí a vážných situací, atmosféra je neskutečná. Reitman je ale také skvělý umělec. Zvládl by to rozhodně lépe, než jak se k tomu postavili tvůrci, kteří se nakonec úkolu samozvaně zhostili. (neberu teď v úvahu první televizní zpracování, to je až příliš naivní) Bohužel tím vzali možnost milionům lidí prožít ve vlastní fantazii neuvěřitelné dobrodružství poznávání cizích světů, schovaných v zákoutí jejich vlastních myslí. Kdo jste žádný film neviděli a žádnou rozhlasovou hru neslyšeli, jste šťastní lidé. Nikdy tento stav neměňte, v knihách vás stále čekají neuvěřitelné zážitky.

O tom, jaký je Douglas Adams fenomén, vypovídají i četná ovlivnění jiných autorů včetně vykrádání jeho myšlenek a nápadů. Pokud bychom se zaměřili na ovlivnění, máme zde Červeného trpaslíka, který je skvělým příkladem pochopení toho, jak Douglasův styl využít a nezničit tak dvě třetiny všeho co napsal. Horším přikladem je pak J.K Rowlingová, která dosti bezostyšně vykradla některé pasáže nejen Douglasových knih a splácala z nich prvního Harryho Pottera. Třeba úryvek ze Holistické detektivní kanceláře o tom, co musíte udělat na jistém nádraží, abyste se dostali do jiného světa, hovoří za vše. Douglasovi by to však myslím nevadilo. Je to jen malá cena za vytvoření celé nové ságy, která jistě těší miliony lidí na celé planetě. Podle mě však mohla Rowlingová alespoň uvést Dougovo jméno jako jeden ze zdrojů inspirace.

Co dodat? Snad jen, že ač je Douglas již někde ve vesmírném motorestu, kde sedává u baru s jistým Elvisem, o další díl Stopařova průvodce jsme nepřišli. Eoin Colfer se úkolu napsat šestku chopil tak skvěle, že se člověku až tajil dech, když se opět ocitl v Douglasově světě. Nezbývá mi tedy než napsat blahopřání k narozeninám panu nesmrtelnému: Douglasi, všechno nejlepší a díky. Opravdu díky. A nejen za ty ryby. (tohle klišé jsem si nemohl odpustit :-) )

Slunce, Brno, život a vůbec.. ..a sebevražda.

Tak konečně. 151 hodin, nebo chcete-li 3624 minut čekání na (skoro) letní slunce je za námi. Konečně. Proč konečně? Pokud také trpíte v jakékoliv formě na syndrom nedostatku světla, víte proč KONEČNĚ. Jak píše odborná literatura, v březnu a dubnu sezónní afektivní porucha zcela mizí a lidé se vracejí do normálního života. No konečně.

Nejhorší na této poruše je její zlehčování, vedoucí k zanedbání dané situace. To může snadno skončit i sebevraždou. V severských zemích je to známá věc, u nás nikoliv. 

Zlehčování přichází jak ze strany okolí, tak ze strany postiženého. Ten se snaží nevysvětlitelné deprese, úzkosti a absolutní nedostatek síly a energie vysvětlovat různým způsobem. Nejčastěji to takový člověk dává za vinu sobě, což prohlubuje depresi a úzkost. Deprese a úzkost vede dále k neschopnost kvalitního spánku, která u lidí postižených syndromem nedostatku světla pramení z nedostatečné produkce melatoninu v epifýze. Postupem času může "oběť zimy" zcela ztratit schopnost spát. V tomto stavu přicházejí již po několika dnech kognitivní disfunkce, pramenící ze stále nižších energetických hladin v používanějších oblastech mozku. Člověk může začít třeba koktat, přidají se bludy a halucinace. V lepším případě to skončí na psychiatrii, v horším na hřbitově.

Univerzální řešení patrně neexistuje. Někteří lidé se naučí různým rituálům, se kterými zimu tak nějak "překlepou". Existují ale i prostředky aktivního přístupu k problému. Jedním z nich je příjem melatoninu večer, zavčas a perorálně. U nás se však neprodává, je třeba hledat na Slovensku či v Polsku. Navíc je efekt stále sporný. Rizika taktéž. Dalším doplňkem je světlo. Automaticky spuštěné pokojové světlo, nejlépe aspoň 300 W lampa - dvacet minut před plánovaným vstáváním - je pro tělo perfektní simulací ranního slunce. Bez problémů takováhle halogenka zařídí dorovnání vnitřních hodin. Dobré je také solárium. Prozářit se dvakrát týdně v soláriu má neuvěřitelný vliv na psychiku. Doporučením by zde mohlo být vybírat co nejslabší solária, taková, kde můžete být delší dobu (třeba 15-20 minut). Žádná turbosolária a podobně. 

Proč o tom vůbec píšu? Je to totiž vážná a neřešená věc, tak třeba těchto pár slov někomu pomůže. A pamatujte si jedno. Pokud podobný problém máte a v situaci zimní krize jej začne někdo z vašeho okolí zlehčovat a házet na vás jakoukoliv vinu či naznačovat podobné nesmysly, okamžitě jej pošlete někam a vyškrtněte jej ze seznamu přátel. Třeba si tím zachráníte život. Ve stavu deprese totiž často stačí málo, jeden takový dosebezahleděný hňup bez rozhledu člověka posune k rozhodnutí udělat hloupost, která se nedá vrátit. Člověk v depresi a úzkostech, který navíc nespí, vnímá totiž realitu pokřiveně a uvěří lecjakým nesmyslům a s prominutím lecjakým kreténům. 

(p.s.: Omlouvám se všem dosebezahleděným sobeckým kreténům, že vyslovuji kritiku jejich asociálnímu myšlení. Vím, že je to taky porucha, zde však osobnostní.)

Nejstarší střecha v Brně

Město Brno je plné všelijakých zajímavostí a paradoxů. A tak kromě toho, že pár set metrů od zurčícího středu města nachází se rozsáhlé území skládky a hlušiny, že je u Mendlova náměstí přístupný tunel kdysi budoucí podzemní tramvaje a že jsou pod mlčícími pavlačáky často schované atomové kryty, je tu také snad (podle mne) i nejstarší fungující střecha.

Jistě nejsem stavební historik, tedy úvahy v tomto směru jsou čistě romantického charakteru. Mé domněnky však před půl rokem čile potvrzoval slušně vyhlížející pán s přízvukem brňáka, s brýlemi, kloboukem a novinami, který navíc tvrdil, že již v ulici na padesát let žije a že minimálně po tu dobu se se střechou nedělo nic a že to může svatosvatě odpřisáhnout. A aby snad celé situaci přidal na vážnosti, přispěchal pohotově s postřehem, že si je téměř jist, že střecha bude přes sto let stará. A basta.

Jo panečku, co ta musela zažít a vidět. Svým dýmem ji rozkašlala parní tramvaj, pozorovala elektrifikaci okolních domů, obdivovala šaty promenádujících se nedělních paniček starého vídeňského mocnářství, co si vyšly s chotěm a dcerou na vycházku okolo řeky, nasála i atmosféru mobilizace a první světové války, létající klobouky první republiky, spatřila Wericha i s Voskovcem, poslouchala zvuk vrtačky, když na domě pod ní zaváděli místní rozhlas, vnímala potemnělost doby na sklonku druhé světové války, kdy se i sám amplion třásl před obsahem svých sdělení a kdy ona, zkušená, jej moudře konejšila.

V duchu uhýbala kulkám bojů a leteckým pumám spojenců. Prožila si euforii konce druhé války i nástupu proletariátu, viděla nová auta, další tanky a burácející letadla, snila o dalekých cestách všech těch lidí a lidiček v proudových letadlech vysoko nad ní, v jejích krovech rezonovalo pípání Sputniku až z oběžné dráhy, v okně naproti viděla Armstronga kráčet po Měsíci, po jejím věčném nočním kamarádovi. Pocítila dunivý otřes výbuchu brněnské plynárny, cinkaly nové tramvaje a pak ta strnulost sedmdesátých a osmdesátých let..

S neskrývaným blahem vždy vdechovala vůni sladu z pivovaru a pociťovala radost, když jí za komínem svištěl pokaždé nový, čerstvý jarní vítr naděje. Naděje v nový, zajímavý rok. A ne jednou, pětkrát, dvacetkrát, nejmíň stokrát slyšela lidi slavit Nový rok. Jednou vesele, jindy smutně a tajně, však vždy s tou nadějí. Jen, kolikrát to tedy bylo? Snad jen ona ví..