Honba za globálním superkrtkem bez úspěchu

Superkrtičiny na Vysočině - důkaz existence superkrtka
foto: Peter Hejtmanek

(Vysočina, Brno) Převratná vědecká teorie o globálním superkrtku, který svým vysokorychlostním hrabáním chodeb dusí již několik let celou Evropu i Asii, nebyla ani o tomto víkendu potvrzena. Vědci pod vedením profesora Karla Buchvaldka sice svými přístroji potvrdili zvýšený výskyt tzv. "větších homolovitých krtičin", které jsou příznačné pro činnost superkrtka a které byly v době měření stále mikrogeologicky aktivní, avšak akademie věd požaduje pro uznání Buchvaldkovy teorie za nutné důkladné prozkoumání alespoň jednoho představitele druhu Supertalpa globalis.

"Neříkám, že je to nemožné", vyjádřil se vloni sám Buchvaldek k dotazu strany chycení a prozkoumání superkrtka. "Všichni ale víme, že odchyt zvířete, které se pohybuje pod zemí rychlostí i několik stovek metrů za vteřinu, je téměř nemožné", podotýká vědec. "Přes veškerou snahu našeho týmu zůstává teorie superkrtka stále pouze na papíře".

Teorie superkrtka (Supertalpa globalis)

Teorie superkrtka profesora Buchvaldka z roku 2012 hovoří o možnosti výskytu velmi rychlého, chytrého, velkého a aktivního představitele čeledi krtkovitých. Parametry jeho aktivit jsou úctyhodné:

1. pohybuje se pod zemí rychlostí až 350 m/s
2. jeho tunely zasahují až 5 kilometrů pod povrch planety
3. krtičiny způsobené superkrtkem jsou až metr vysoké
4. nazastaví jej ani skála
5. není jisté, zda některé známé kopce (hora Říp) nejsou ve skutečností pozůstatkem činnosti dávných superdinokrtků

Dodnes však nebyl jediný představitel tohoto druhu spatřen ani blíže popsán. Některé méně důvěryhodné teorie dokonce přicházejí s myšlenkou původu superkrtka na Měsíci. Tito autoři považují měsíční krátery právě za dílo tohoto agresivního přírodního rypadla. Vědci však tyto teorie řadí spíše do kategorie science fiction.

Vyšší patra brněnského Hlavního nádraží

Moderní éra brněnského Hlavního nádraží, to jsou obrazovky, multikulturní zákazníci, pekárny, směnárny, jednou snad i obrazárny, ufonárny (čekárny pro ufony) a rozumárny (automatické učící místnosti, dělající z čekání pro jedince užitečný čas).

Ovšem není to jen lidského čekání chrám. Stačí pozvednout hlavu od chmurných bilancí nad cenou jízdenky a rozhlédnout se. Z prken hodných stavitelů z dvacátých a třicátých led devatenáctého století se dostalo péče i cestovatelům z říše zvířat. Zahloubané ptactvo, trpělivě vyčkávající příjezdů svých spojů směr Holubice, Vranová lhota nebo Ptení má k dispozici vlastní stání, či od druhé poloviny dvacátého století vyhrazenou zásuvku s přítomným napětím 220V. Jen ten veřejný záchod, co jim dole v suterénu zpoplatnili pětikorunou. No to se jeden stydí, až skoro hlavičku pod křídlo schovává, když musí konat potřebu takhle všem na očích.

"A přitom pracujeme jako každý druhý", rozčiluje se starší z páru. A hned dodává: "Však on úklid ulic není žádná legrace, viďte drahá. To je samý chuligán, co se vás snaží nakopnout, zlomit si zobáček o kamínek, to je také hned hotové. Nějakou tu korunu bychom si rozhodně zasloužili". "Alespoň ty babičky, drahý, a ti dědoušci, ti to vidí. Sand proto, že mají čas se dívat. Tuhle jsem dokonce dostala natrhaný povidlový koláč." "To máte pravdu drahá, alespoň tihle starší jsou uznalí. Ale co, dost řečí. Už je čas, tak raději letíme ať nám to zas nefrnkne.."

Biathlon v Novém Městě na Moravě

 Prostě nám to nedalo. Mistrovství světa v Biathlonu tady na Moravě, to byla povinnost. A tak jsme s Petrem Veleckým vyrazili. Ale ne autem, pro instantní zážitek přímo do žíly a pak rychle zase hospitalizace domů, jak bývá u nás v ČR nedobrým zvykem již od převratu. Pěkně vlakem, s ostatními fans. A nemyslete si, oni totiž všichni ti zahraniční jezdí vlakem. Co jim také zbývá :-)? Tak například při cestě tam jsme seděli vedle rusů. Dokonce z Jekatěrinburgu, přímo vedle mě pak seděla krásná Ruska v kompletní sportovní kombinéze. A hádejte odkud - přímo z olympijské Sochi. (dokonce s ní mám krásně nepovedenou fotku :-) ) Tito fanoušci byli abstinenti. Jiní se však nedali zahanbit. Ježek tekl proudem, ale všichni byli  tak nějak šťastní, žádné problémy, žádné výtržnosti. Ostatně šťastní se nám zdáli patrně proto, že jich bylo tak na devadesát procent z Norska - a kdo si spočítá medaile Norů na tomto šampionátu, rozhodně se jejich radosti a veselí nebude divit.

Bohužel, ani jeden ze dvou dnů naší návštěvy nezískaly naše barvy žádný cenný kov. Ale ani to nevadilo. Jednak jsme v obou dnech vedli, první den dokonce přes půl závodu, jednak atmosféra byla naprosto úžasná. A i když vedle vás stál někdo z druhého konce Evropy, fandili jste vy těm jim a oni těm vašim. No zimní biathlonová pohádka, co vám budu povídat. A nakonec bychom ani nemuseli jezdit na otočku domů. V nádražní hospodě se spolustolovník z nedaleké vlastní chalupy nabídl, že můžeme přespat u něj. Nabídky jsme nakonec nevyužili, ale až pojedeme na snowboard, jistě se ozveme. Tam, v hospůdce, kde ani nezvedli dočasně ceny piva (24,- Kč), tak tam se odehrálo snad jediné malé výtržnictví. Jeden z opilých mladíků (od nás samozřejmě :-) ) poněkud rušil, alespoň podle názoru pana vrchního, ostatní hosty troubením na fanouškovskou trumpetu. Nic strašného. A cestou zpět jsme jali handlovat a vyměnili jsme jednu láhev piva Bernard za dva odznáčky Ruhpolding 2013. Cenná trofej. Ihned skončil na mikině, hned vedle výročního odznaku DDR 25 let..

V neděli jsem pak prožíval pocit odloučení, když jsem již sledoval závody pouze v televizi. Prostě vás to vtáhne a nechce pustit. Tak už jsem jen v pondělí nastavil v naší hospodě automatické nahrávání všech záznamů, co bude Eurosport vysílat. Někde se přece musíme také objevit, vždyť jsme měli vlajky.. :-)

O sněhu na Starém Brně

Tak na Mendláku se nám roztrhla peřina. A hned to vypadá, jakoby v kontrastu s čerstvě napadaným sněhem i příroda přidala na barvě. No, popravdě? Popravdě jsem si se skoro potutelnou až nezbednou radostí malinko živosti a sytosti přidal, jaká kouzla umí Camera RAW!:-). 

Když jsem tam tak potom stál a pozoroval svou stopu  na schodku k romantické brance v oné kouzelné zahradě augustiniánského opatství, napadlo mne, kolik asi podobných stop tu zanechal mistr Gregor, když poletoval mezi svým hráškem. Byli menší, větší? Dozajista větší. Velké. Ale je na mě, abych ty své zvětšoval, aby se jednou třeba stala i ta má alespoň smítkem vedle stopy velkého moudrého opata..

Zimní melancholie

Jedna z mála "výhod" zimy je hmatatelná melancholie  míst, jako jsou lesy. Člověk si to ale užívá spíše proto, že se už při užívání těší na večerní grog v útulné vyhřáté hospůdce s praskajícím krbem, dobráckým hostinským, přikyvujícími známými a dobrými cenami..

Svratka ve smutečním

Svratka. Jak se na ni člověk dívá v létě rád. V zimě, hlavně v této zimě, kdy po sněhu není památky a slunce si užívají jen cestující v letadlech ve výškách nad deset kilometrů, v této zimě je řeka smutná. Temná voda líně teče koridorem, jehož břehy lemují mrtvé listy stromů, ty reminiscence krás minulého léta. I když, není vše tak šedé. Tu a tam se začervená bobule, co snad čeká na nějakého gurmána z říše ptačí. Anebo se jen tak vysmívá šedivé krajině a říká: "stejně nevyhraješ"? To když padá sníh, to je řeka hned jiná, mysteriózní, nadějná. Ale o takové řece zas jindy.. 

Staré Brno po ránu je jak z budoucnosti

Člověk by ani neřekl, že tu a tam stačí nastavit expozici na deset vteřin a lidé se změní v čirou energii. Zmizí v čase. Auta dosáhnou světelné rychlosti a jen tramvaje si dál povídají svým vděčným "víííííííůůů", tím uklidňujícím zvukem mocných energií mezi železnými koly a kolejemi. Člověk má hned zase pocit, že je všechno na světě v pořádku. A aby taky ne,  když ono "vííííííůůů" slýchává od dětství. Od těch časů které spí kdesi vzadu v klidných, šedých osmdesátých létech. To byly jiné koleje. Ovšem tramvaje jsou tu stále tytéž..