Pohádka o empatii..

Schopnost empatie není nutně o porozumění lidem, ale snad prvotně o vnímání prostředí, ve kterém žijí. V konečném důsledku to může třeba znamenat, že se zadíváte na čtyřikrát zamalovanou zásuvku od rozhlasu po drátě a pochopíte, že Františka, která ji v životě tolikrát zasněná po večerech pozorovala, před usnutím toužila po někom, s kým by program mohla poslouchat a rozebírat, že Antonín, který byl technik elektrárny Dukovany častokrát přemýšlel, k jakým uším ty dráty asi vedou.. Viděl střechu, kde jsou napojeny na čtyřmilimetrový měděný drát, představoval si, že ten stejný program poslouchá ona, kterou potkával tu a tam v tramvaji cestou domů. V duchu počítal, o kolik setin vteřiny ona ten program slyší dříve a co by mu asi řekla, kdyby Josefa Laufera, Františka Nepila či Karla Gotta slyšela nad ránem ve chvíli, kdy by on ještě spal. Zašeptala by mu do ucha slyšíš Toni? A on by dělal že spí a byl by šťastný a jen tak pro radost by si představoval, že by jí dal pusu, ale že to neudělá, protože ji má vedle sebe a že má ještě tolik rán, které přijdou vedle ní..

A oba nakonec umřeli samotní, ale, možná ne tak úplně.