Moderní éra brněnského Hlavního nádraží, to jsou obrazovky, multikulturní zákazníci, pekárny, směnárny, jednou snad i obrazárny, ufonárny (čekárny pro ufony) a rozumárny (automatické učící místnosti, dělající z čekání pro jedince užitečný čas).
Ovšem není to jen lidského čekání chrám. Stačí pozvednout hlavu od chmurných bilancí nad cenou jízdenky a rozhlédnout se. Z prken hodných stavitelů z dvacátých a třicátých led devatenáctého století se dostalo péče i cestovatelům z říše zvířat. Zahloubané ptactvo, trpělivě vyčkávající příjezdů svých spojů směr Holubice, Vranová lhota nebo Ptení má k dispozici vlastní stání, či od druhé poloviny dvacátého století vyhrazenou zásuvku s přítomným napětím 220V. Jen ten veřejný záchod, co jim dole v suterénu zpoplatnili pětikorunou. No to se jeden stydí, až skoro hlavičku pod křídlo schovává, když musí konat potřebu takhle všem na očích.
"A přitom pracujeme jako každý druhý", rozčiluje se starší z páru. A hned dodává: "Však on úklid ulic není žádná legrace, viďte drahá. To je samý chuligán, co se vás snaží nakopnout, zlomit si zobáček o kamínek, to je také hned hotové. Nějakou tu korunu bychom si rozhodně zasloužili". "Alespoň ty babičky, drahý, a ti dědoušci, ti to vidí. Sand proto, že mají čas se dívat. Tuhle jsem dokonce dostala natrhaný povidlový koláč." "To máte pravdu drahá, alespoň tihle starší jsou uznalí. Ale co, dost řečí. Už je čas, tak raději letíme ať nám to zas nefrnkne.."
Žádné komentáře:
Okomentovat