Město Brno je plné všelijakých zajímavostí a paradoxů. A tak kromě toho, že pár set metrů od zurčícího středu města nachází se rozsáhlé území skládky a hlušiny, že je u Mendlova náměstí přístupný tunel kdysi budoucí podzemní tramvaje a že jsou pod mlčícími pavlačáky často schované atomové kryty, je tu také snad (podle mne) i nejstarší fungující střecha.
Jistě nejsem stavební historik, tedy úvahy v tomto směru jsou čistě romantického charakteru. Mé domněnky však před půl rokem čile potvrzoval slušně vyhlížející pán s přízvukem brňáka, s brýlemi, kloboukem a novinami, který navíc tvrdil, že již v ulici na padesát let žije a že minimálně po tu dobu se se střechou nedělo nic a že to může svatosvatě odpřisáhnout. A aby snad celé situaci přidal na vážnosti, přispěchal pohotově s postřehem, že si je téměř jist, že střecha bude přes sto let stará. A basta.
Jo panečku, co ta musela zažít a vidět. Svým dýmem ji rozkašlala parní tramvaj, pozorovala elektrifikaci okolních domů, obdivovala šaty promenádujících se nedělních paniček starého vídeňského mocnářství, co si vyšly s chotěm a dcerou na vycházku okolo řeky, nasála i atmosféru mobilizace a první světové války, létající klobouky první republiky, spatřila Wericha i s Voskovcem, poslouchala zvuk vrtačky, když na domě pod ní zaváděli místní rozhlas, vnímala potemnělost doby na sklonku druhé světové války, kdy se i sám amplion třásl před obsahem svých sdělení a kdy ona, zkušená, jej moudře konejšila.
V duchu uhýbala kulkám bojů a leteckým pumám spojenců. Prožila si euforii konce druhé války i nástupu proletariátu, viděla nová auta, další tanky a burácející letadla, snila o dalekých cestách všech těch lidí a lidiček v proudových letadlech vysoko nad ní, v jejích krovech rezonovalo pípání Sputniku až z oběžné dráhy, v okně naproti viděla Armstronga kráčet po Měsíci, po jejím věčném nočním kamarádovi. Pocítila dunivý otřes výbuchu brněnské plynárny, cinkaly nové tramvaje a pak ta strnulost sedmdesátých a osmdesátých let..
S neskrývaným blahem vždy vdechovala vůni sladu z pivovaru a pociťovala radost, když jí za komínem svištěl pokaždé nový, čerstvý jarní vítr naděje. Naděje v nový, zajímavý rok. A ne jednou, pětkrát, dvacetkrát, nejmíň stokrát slyšela lidi slavit Nový rok. Jednou vesele, jindy smutně a tajně, však vždy s tou nadějí. Jen, kolikrát to tedy bylo? Snad jen ona ví..
Žádné komentáře:
Okomentovat