Martin Heidegger. Frajer, pan Někdo, můj myšlenkový brácha. Napíšu teď pár řádků o jednom jeho textu, který nese vzletný název "Co je metafyzika".
Heideggerovo hledání v díle „Co je metafyzika“ je dle
mého názoru samotným cílem - ono je tím startovacím motorem pro jeho imaginace -
proto nad tím vždy přemýšlel. Věřím tomu, že kouzlo bezvýchodnosti těchto úvah
a hledání odpovědi na věc, kterou jakoby cítil na dosah, bylo pro něj hnací silou. Proč žít - a proč snít. Myslím, že ho to dokázalo uvést do stavu vychýlení mysli ze
stereotypu. Každý, kdo to kdy zažil, jistě ví, o čem mluvím. Jdete kolem domu
na vaší rodné ulici tisíckrát, a ničeho si nevšimnete. Ale jednou projdete
s myslí vychýlenou mimo stereotyp a vidíte světy. A ne jeden. Nekonečno.
Vážou se na sebe, proplouvají skrz, ovlivňují se a vytváří další. Vidíte
minulost i budoucnost, cítíte suše elektrizující současnost a její vzrušení
z poznání. Vidíte tisíce dalších takových světů lidí kteří se kdy dívali
na ten dům i těch kteří tam žili. Vidíte ty, kteří žili na celé planetě
v jejich dobách a cítíte celý vesmír, který tomu mlčky přihlížel. Každý
potřebuje vymanění ze stereotypu, pokud chce zahlédnout něco nového. Myslím, že
Heideggerova pomůcka byla neuchopitelnost opaku jsoucna, paradox, že něco, co
je opakem existence lze vůbec nazvat, přitom by to jít nemělo, protože bychom o
tom neměli ani vědět. I teď, když to píšu, cítím, jak je tento nesmysl
vzrušující a jakou dává naději na existenci něčeho nad náš rámec chápání.
V Heideggerově tázání dochází ke zkoumání rozporů
způsobu lidského myšlení, v širších souvislostech také rozkrývání
sémantických nesmyslů. Například dotaz „Co to vlastně je to Nic?“ svojí první
částí popírá neexistenci Nic jako Jsoucna, přivádí jej na svět, jehož je Nic
opakem. To by však byl dle mého názoru konec, neboť Jsoucno se ve své existenci
vymezuje právě skrze Nic, které jako jeho opak nemůže být jeho součástí. (Což
ostatně Heidegger ke konci svého textu uvádí :? „Čisté bytí a čisté nic je tedy totéž." Tato Hegelova
věta (Wissenschaftder Logik, I. Buch, WW III, str. 74) je plně oprávněná. Bytí
a Nic patří k sobě“.) Pak tedy každou takovou vyřčenou či napsanou větou na
okamžik uvádíme Jsoucno v nekonečno, které je bez svého opozitu
nerozpoznatelné a tudíž pro nás lidi neexistující. Co na tom, že je opak pouze
hypotetický? Vždyť nemůže být jiný, když je právě opakem existence. Naopak
otázka „Čím není Nic“ je přípustná bezezbytku. V odpovědi na ni není ale
žádná informace o tom, jaké jiné by mohlo být Nic než jen právě popsatelné skrz
to čím není. A tady dochází k něčemu zajímavému, totiž kdybychom se
náhodou nacházeli v onom Nic, tedy bychom nebyli součástí Jsoucna, nemohli
bychom si Jsoucno představit stejně tak, jako si nelze představit něco, co
neexistuje, tedy pravé Nic. I když mám pocit, že ani toto dokazování nevnáší do
problému více světla, cítím z toho jistý potenciál k prokazování
potřebnosti vnímání Nejsoucna.
Martin Heidegger zavedl pojmenování pro věci, které jsme
zvyklí vnímat spíše jen jako pocit. Proto každému nějakou dobu trvá, než tyto
jeho pojmy jako jsoucno a Nic pochopí, přiřadí k nim konkrétní zástupný
symbol v mysli a pojme je za své (ač si myslím, spíše věřím, že Heidegger
by byl proti představě Nic, respektive proti přiřazení Nic čemukoliv
v naší mysli. Popírá se tím totiž ono Nic, ztrácí tak svoji neexistenci. I
on musel jistě bojovat při každém použití slova Nic pro něco co je opak
existence. Věřím, že bojoval jako lev, aby ve své mysli Nicu nepřiřadil
jakékoliv myšlenkové přirovnání – klíč, který otevírá souvislostní stavidla pro
asociace na jiné pojmy. Nic žádné takové asociační vazby mít nemůže, neboť
v případě nastolení či uvažování roviny Nic není Nic a ani Nic dalšího. I
jen použití samotného slova „dalšího“ je v případě spojení s Nic
nesmyslné, neboť v té chvíli vychází ze samotného Nic, tedy je Nic)
„Obory
věd jsou si mnohdy značně vzdáleny. Způsoby, jakými traktují své předměty, se
od sebe často zásadně liší. Tato roztříštěná mnohotvárnost disciplín drží dnes
pohromadě už jen technickou organizací univerzit a fakult a jednotný význam si
zachovává jen praktickým zacílením oborů. Naproti tomu odumřelo zakořenění věd
v jejich bytostné půdě. A přece - ve všech vědách, vedeni jejich nejvlastnějším
záměrem,se vztahujeme ke jsoucnu samému.“ (cit. Heidegger) Každá věda vidí jsoucno jakoby
z jiného úhlu. Každá zkoumá totéž jsoucno, jako by nějaká hypotetická
vesmírná loď zkoumala planetu Zemi z pohledu na jižní pól a druhá
z pohledu na severní pól.
Heidegger také třeba píše: „Naskýtá se popírání a Ne pouze proto, že se naskýtá Nic?
Tato otázka není rozhodnuta a ještě ani nebyla výslovně formulována. Tvrdíme:
Nic je původnější než Ne a popírání.“ Z těchto vět cítím, že autor chápe
Nic jako relevantní argument i tehdy, pokud by neexistoval člověk, který o Nic
jakkoliv uvažuje.
Dokážeme-li
se na to podívat úsměvně, Heidegger by patrně měl rád češtinu, neboť ve své
rozporuplnosti vlastně papouškujeme součásti jeho myšlenkových staveb. Neříkáme
snad, kdykoliv se podíváme na nepopsaný papír či potemnělou televizní obrazovku
„Nic tam není“? A máme pravdu, nic tam není. Ale zároveň tím také říkáme, že
jsme byli ochotni o nic uvažovat, což nám vlastně podá informaci o tom, že tam
sice něco je, ale v kontextu situace tam to, co očekáváme, není. Tedy
v rámci určitého celku je tam Nic. Myslím, že zde je cesta k Nic
otevřena, když uvažujeme v souvislostech, nikoliv v hmotném Jsoucnu.
Takto podobně hovoří Heidegger o úzkosti. Ona je ta, která dokáže postihnout
veškeré Jsoucno. Smutné na tom je, že pokud zahrnoval úzkost do svých hlubokých
myšlenek, musel ji i prožívat. A vnímal její absolutní negace všeho, co vlastně
lze očekávat. Negace Jsoucna včetně budoucích. Z textů o úzkosti cítím, že
autor popisuje dost často beznaděj, které však dává jiná pojmenování. A právě
tady si myslím spatřujeme Heideggerův útěk od těchto stavů do stavů zaujatého
přemýšlení, které dávají zapomenout na bolestné stavy aktuálního Jsoucna,
týkajícího se samotné osoby úzkost prožívající. Je však také možné, a to jsem
z textu nepoznal, že úzkost, kterou autor neustále zmiňuje, znamená spíše
úzkost z pochybování, nebo snad původně znamenala běžnou úzkost, takzvaný
bezdůvodný strach z ničeho, ale postupem času, kdy se stávala předmětem
studia, se proměnila v chápání úzkosti jako nejistoty z neznáma. Byl
to snad přirozený důsledek faktu, že když určitou věc poznáte, přestanete se jí
bát? Považuji to za možné, že v případě Heideggera mohlo být toto
potenciální vysvobození důvodem jeho úvah. V těchto řádcích, jak já věřím,
vychází autor přímo ze svých aktuálních a akutních pocitů: „Úzkost odvážlivce
nestrpí, aby byla stavěna do protikladu k radosti či dokonce k pohodlnému
uspokojení poklidného přežívání. Stojí – stranou takových protikladů - v tajném
svazku s radostí a štědrostí tvořivé touhy.“ (cit. Heidegger)
„Být-tu
znamená: držet se ve vyklonění do Ničeho. Tím, že se pobyt drží vykloněn do
Ničeho, vykročil již vždy za jsoucno v celku. Toto vykročení za rámec jsoucna
nazýváme transcendence.“ (cit. Heidegger) Tuto část knihy chápu jako vyložení existence
v Jsoucnu jako právě vyjádření existence Jsoucna, jedině pokud přijmeme i
možnost pomyslet na Nic. Kdyby to totiž nešlo, v podstatě by nás pouze
unášel jakýsi proud událostí bez našeho přičinění. Neměli bychom žádnou
osobnost ani vůli. Cítím to zejména z této autorovy věty: „Bez původní
zřejmosti Ničeho - žádné bytí sebou a žádná svoboda.“
V jiné
části textu vyjadřuje Heidegger toto: „Tím je v základních rysech prokázána
výše uvedená teze: Nic je původem záporu, nikoli naopak. Je-li takto zlomena
moc rozumu na poli tázání
po Ničem a po bytí, pak je tím také rozhodnut osud vlády „logiky" ve
filosofii. Idea „logiky" sama se rozkládá ve víru původnějšího tázání.“
Překonává rozumovou logiku tím, že závěry nepramení z člověka, nýbrž
odjinud. Z ničeho, které je odkryto záporem.
Genialita
onoho dotazování spočívá v jakémsi rozcestníku, v jakémsi základu,
který nám umožní propracovat se ze světa klišé a povrchních pojmenování do
základní, principiální roviny souvislostí.. K dočasné změně základních
paradigmat, kdy nechápete slova v jejich životem zakódované imaginaci.
Například bytost po určité době již nevnímáte jako představu fantastické
postavy ze sci-fi knihy, ale spatříte ono slovo ve své prapůvodní hloubce.
Bytost, tedy strukturální stav ve své kontinuální existenci. „Titul
(metafyzika) byl později vyložen jako označení takového tázání, které je vykročením
„za" (meta,, trans) jsoucno jako takové.“
Ve
své knize se Heidegger vyjadřuje také ke společenskému úkolu vědy, i když
spíše mimochodem: „Jen pokud věda existuje z metafyziky, je s to plnit stále
znovu svůj bytostný úkol, který nespočívá v hromadění a pořádání vědomostí,
nýbrž v odemykání celého prostoru pravdy o přírodě a dějinách, v odemykání, jež
je třeba vždy znovu vykonat.“ pro mne bylo z Heideggerova díla celým a nejcennějším
zjištěním, že člověk si prakticky vůbec neuvědomuje, že bere ono neexisující
Nic s neskrývanou samozřejmostí, kdežto nad celkem Jsoucna neustále bádá
všemi možnými prostředky. Nad Jsoucím pochybuje, kdežto Nic bere neměnné. Je
Heideggerovým téměř hrdinstvím, že se jako jediný dokázal pustit do zkoumání
pravého opaku věcí, které zkoumají všichni ostatní. A vlastně jim vůbec možnost
zkoumat formálně umožnil. Že si vůbec uvědomil, že existuje opak samozřejmostí.
Že věděl, že je možné si toto uvědomit. Díky němu jsem si teď uvědomil, že
metafyzického je v lidské samozřejmosti mnoho. A právě pro to snad i já
rád hledám v abstrakcích, jsem na filosofické fakultě, a nikoliv na například
na ekonomické. A protože samotný závěr Heideggerovy práce je excelentní a
nejlépe dokáže popsat autorovy pohnutky, končím právě jím: „Filosofie se dostává
do chodu pouze zvláštním skokem vlastní existence do základních možností pobytu
v celku. Pro tento skok je rozhodující: předně poskytnout prostor pro jsoucno v
celku; dále uvolnit se do Ničeho, tzn. osvobodit se od model, které každý má a
ke kterým se obvykle odplíží; a konečně nechat ono kymácení, které nám bere půdu
pod nohama, aby nás vrhlo vždy zpět do základní otázky metafyziky, kterou si
Nic samo vynucuje: Proč je vůbec jsoucno a ne spíše Nic?“
Zde
bohužel nemůžu nechat svůj esej v nejvyšší myšlenkové gradaci ladem.
Musím totiž zmínit fakt, že se v současné astrofyzice řeší prakticky
shodný problém: kam se ztratila veškerá antihmota a celý vesmír zůstal „pouze“ z hmoty?
Heidegger na tuto otázku možná odpovídá o několik desítek let dříve.
(fotografie z NASA)
Žádné komentáře:
Okomentovat