Kdepak stávaly tajemné zatopené Kníničky, jejichž kostel se prý stále jako mlčící monument zmaru vypíná v temných hlubinách přehradních vod až téměř k hladině? Jeho věž má stále svoji špičku i s křížkem, který při nižší hladině vody vychází nad hladinu a k nemalé stísněnosti lidí okolo přehrady působí jako starý, záhadný podvodní hrob. Když se tu a tam o kříž otře nohou nedbalý plavec, s děsivým výrazem v očích strachy téměř zcepení a často už mu nebývá pomoci. Záhrobní ztracené Kníničky, ve kterých o bezměsíčných nocích obcházejí svá zatopená stavení zbloudilé polohmotné duše zatracených dávných obyvatel, se svítícíma očima a schopností stáhnout dolů podivnou silou přímo ze dna kohokoliv, který se opováží v noční tuto hodinu do vody..
Tedy takovéhle Kníničky existovaly v hlavě pětiletého kluka, který chodíval či jezdíval s dnes již (nikoliv tajemně) zesnulou babičkou (které se však obecně přezdívalo "Mamka") v létech svého dětství na přehradu skoro den co den. To bývávala voda čistá (už zase je:-) ), na Sokoláku nebyly šutry ale písek vhodný na vodní stavby, do kabinky záchodu se dalo odspodu nahlédnout a občerstvení Pergola pálilo do šlapek dlaždicemi, když se čekalo na džus či párek v té nezapomenutelné letní vůni opalovacích krémů osmdesátých let. Ale vraťme se ke Kníničkám, tedy, ty byly vystěhovány daleko před zahájením stavby hráze, většina domů pak byla poškozena při nenadálém vzedmutí hladiny Svratky, o zbytek se postarala technika. Kdo se byl na přehradě podívat při jejím posledním a zároveň prvním vypuštěním v historii, mohl vidět kamenné základy dřívějších domů (stávaly tam ještě v roce 1935) a nějaké ty sutiny, taktéž kus žlabu pro koně, jak to popsal v reportáži pro Aha! pamětník pan Josef Ondra. „Tady bydleli Sloupkovi, tady Jelínkovi, tady Valentovi. Na zahradě u Jelínků jsme nadělali hodně lumpáren,“ vypráví s úsměvem pan Ondra. S tím, že se vůbec ještě někdy podívá do těchto míst už nepočítal. „Je to pro mě strašně dojemné. Tohleto je místo, kde jsem vyrůstal. Pořád tu před očima vidím svoje rodiče, své sourozence a kamarády. Poznávám tu každý kamínek,“ říká pamětník.
Co dodat? Kde stávaly ty ne až tak tajemné a nikým nečekaně zatopené Kníničky, které musely ustoupit přehradě, co dělá společně s Velkou cenou a Výstavištěm Brno Brnem, jsem se pokusil vyfotit podle staré fotografie ze stavby hráze. Přesné místo, odkud tehdejší fotograf snímek pořizoval je sice dostupné, ve výhledu však brání všeliká zeleň a dřevina. Ale i z mého následného místa je myslím patrné, že Kníničky stávaly vpravo směrem od hráze zpět proti proudu v místech, kde se břeh láme k laguně u Sokolského koupaliště.
Žádné komentáře:
Okomentovat