Svratka. Jak se na ni člověk dívá v létě rád. V zimě, hlavně v této zimě, kdy po sněhu není památky a slunce si užívají jen cestující v letadlech ve výškách nad deset kilometrů, v této zimě je řeka smutná. Temná voda líně teče koridorem, jehož břehy lemují mrtvé listy stromů, ty reminiscence krás minulého léta. I když, není vše tak šedé. Tu a tam se začervená bobule, co snad čeká na nějakého gurmána z říše ptačí. Anebo se jen tak vysmívá šedivé krajině a říká: "stejně nevyhraješ"? To když padá sníh, to je řeka hned jiná, mysteriózní, nadějná. Ale o takové řece zas jindy.. 
Žádné komentáře:
Okomentovat